Kázání kard. Meisnera 12.listopadu 2011

Kázání kard. Meisnera (papežského legáta) u příležitosti vyvrcholení Roku svaté Anežky v katedrále Víta, Václava a Vojtěcha v Praze dne 12. listopadu 2011
 

„A ty, Betléme, zemi judská, zdaleka nejsi nejmenší z předních Judových 

měst“ (Mt 2,6) říká prorok s poukazem na to, že se tam měl narodit Ježíš 

Kristus. Analogicky můžeme říci: „A ty, země Česká, vůbec nejsi 

nejsekularizovanější zemí Evropy, vždyť žádný národ není vyznamenán tolika 

zemskými patrony jako ty.“ Mezi nimi má postavení jakési první dámy svatá 

Anežká Česká z Prahy. Její osmisté narozeniny  slavíme dnes 12. listopadu 

v den výročí jejího svatořečení. Je to pro nás příležitost, abychom vzdali dík 

Bohu, jenž v životě a smrti svých svatých vyjevuje svou velikost, a abychom 

si  připomněli, že krev světců nadále koluje v obyvatelích této země. Češi by 

se neměli smiřovat s tím, že jsou  označováni za  nejateističtější národ. 

Skutečnost, že jejich země je vyznamenána a požehnána tolika světci, by je 

naopak měla naplňovat sebevědomím  a zároveň vědomím, že  s 

křesťanstvím zvítězí.  Zemští patroni, to není nějaká  zbožná svatozář 

obklopující národ,  tito ochránci jsou  něco jako motor, jenž jejich krajanům 

umožňuje, aby do přítomné doby misijně vnášeli zvěst o Božím

milosrdenství ke všem lidem. Hodláme-li například v diecézi nebo ve farnosti 

zjistit počet členů církve, nesmíme brát v potaz pouze statistiku 

obyvatelstva. Musíme k nim přiřadit i všechny svaté z litanií, vždyť  světci 

jsou ve společenství svatých neustále mezi námi přítomni. Slavíme-li dnes 

svatou Anežku Českou, nemá to nic společného s nostalgií, naopak daleko 

spíš s přítomností, v níž nás  svatá Anežka s milostí Boží chce a může 

uschopňovat pro budoucí časy.

Evropa se v naší době odetíná od svých křesťanských kořenů, tím se všude 

v mnoha oblastech oslabuje proces růstu. Evropa je kontinent s nejmenším 

počtem dětí, s nejmenším počtem zdravých rodin, má proto   do budoucna 

nejmenší vyhlídky. Svatá Anežka Česká patří k mocným kořenům křesťanské 

Evropy. Narodila se počátkem roku 1211 jako dcera českého krále Přemysla 

Otakara I. Její tetou byla svatá Hedvika Slezská, jíž byla svěřena do výchovy 

v proslulém klášteře v Třebnici. Výchova pak pokračovala u sester 

premonstrátek v Doksanech. Velká uherská princezna, svatá Alžběta, podnes

jedna z hlavních patronek Německa, byla její sestřenice. U počátků Evropy 

stojí svaté rodiny, svaté rody, svaté ženy a svatí muži. Cítili  se  osobně

zavázáni Kristovým výrokem, že prvním přikázáním je: „Budeš milovat Pána, 

svého Boha, celým svým srdcem, celou  svou myslí a celou svou duší“ (Mt 

22,37). A druhé se mu podobá: „Budeš milovat svého bližního jako sebe 

samého“ (Mt 22,39). Jak nám ukazují dějiny lidstva, bez prvního  přikázání 2

není druhé vůbec možné. Teprve láska k Bohu umožňuje lásku k člověku. 

Svatá Anežka se svými svatými příbuznými je toho dokladem.  Ze vztahu 

k Bohu v uctívání a bohoslužbě, tedy z kultu, vyrostla evropská kultura, v níž 

člověk zaujal místo ve svém důstojenství a přijetí jakožto Boží obraz a sestra 

a bratr Ježíše Krista dle slov Písma: „Vy jste rod vyvolený, královské 

kněžstvo, svatý národ“ (1 Petr 2,9).

Politika určovala královským rodinám tvrdé osudy. Anežku již jako dítě a 

dívenku  záměrně  využívali k politickým cílům tím, že ji často zaslibovali 

různým evropským panovnickým domům do  manželství. Ona však nabídky 

větších i menších vladařů k sňatku odmítla, dokonce i hohenštaufského 

císaře Fridricha II. a předtím i Jindřicha VII., jakož i anglického krále. Věděla, 

že se člověk nikdy nesmí stát prostředkem k nějakému účelu. Účel nikdy 

prostředky neposvěcuje. Pro ni, ženu 13. století, bylo jasným znamením, že 

Boha je třeba poslouchat víc než člověka.  Plnila vědomě i závazek vůči 

národu tím, že po otcově smrti roku 1230 provázela svého bratra, jenž se 

stal králem, radou i skutkem. Její poslání však bylo jiné. Žádnými výsadami, 

majetky či prestižním postavením se nedala připravit o svou vnitřní svobodu. 

Milostí Boží se jí podařilo rázně se osvobodit, což tehdejší evropský svět 

uvedlo v úžas. Vydala se za františkánským ideálem chudoby a v osobě svaté 

Kláry z Assisi nalezla souputnici, která jí pomohla vkročit přímo do šlépějí 

svatého Františka. Roku 1233 založila v Praze klášter klarisek, sama do něho 

vstoupila o rok později a stala se jeho abatyší. Kromě toho v hlavním městě 

Čech zřídila špitál pod patronací svatého Františka. Odtud pak vznikl řád 

křižovníků s červenou hvězdou, jejž roku 1237 potvrdil papež Řehoř IX. Svatá 

Anežka je jediná žena, která založila mužský řád. Tato komunita bratří a 

kněží se věnovala službě chudým, poutníkům a nemocným, později byla 

změněna v rytířský řád  a existuje dodnes. Druhý klášter po Praze byl založen 

ve slezské Vratislavi, odkud pocházím. Moje tamější domovská farnost byla 

inkorporována ke křižovnickému klášteru svatého Matěje. Proto se od 

dětství cítím se svatou Anežkou úzce spjat a toto spojení hrálo v mém 

osobním životě nemalou roli. 

Stejně jako její sestřenice Alžběta se svatá Anežka stala pro chudé lidi 

milosrdnou samaritánkou a pro bezprávné andělem tím, že se za ně 

zasazovala a přimlouvala u svého královského bratra. V důsledku pohnutých 

politických  i církevněpolitických dějin Čech a Moravy nedošlo k jejímu 

brzkému svatořečení jako u Hedviky a Alžběty. Zůstávala však  neustále 

přítomná v paměti a v srdcích Čechů i Moravanů. K jejímu blahořečení došlo 

teprve roku 1874. Touha po tom, aby byla prohlášena svatou, tím jen 

vzrostla. V českém národě vždy panovalo přesvědčení, že skutečná doba 

štěstí nastane v Čechách a na Moravě tehdy, až bude Anežka svatořečena. A 3

tak se skutečně stalo.  Z podnětu stařičkého kardinála Tomáška a mnoha 

dalších angažovaných nadešel pak onen požehnaný den její kanonizace, 12. 

listopad 1989.

I já sám na tento den nikdy nezapomenu. Ve Svatém Petru v Římě jsem před 

bohoslužbou hledal své místo mezi ostatnímu kardinály. Sekretář Svatého 

Otce, nynější kardinál a krakovský arcibiskup, mi vzkázal, abych se dostavil 

k portálu Svatého Petra a kráčel v papežově doprovodu, protože Svatý Otec 

věděl o mé sounáležitosti s tak silně utiskovanou církví ve vaší zemi. Poté co 

v Polsku roku 1981 vyhlásili stanné právo,  byly  hranice mezi Polskem a 

Československem uzavřeny tak neprodyšně, že se do Polska dalo vycestovat 

jen přes tehdejší Německou demokratickou republiku.  V ní jsem jako 

berlínský biskup mohl tajně vysvětit mnoho dobře připravených mladých 

mužů na kněze pro jejich českou vlast. Když jsem procházel střední lodí 

k portálu svatopetrského chrámu, bylo vpravo i vlevo rozestaveno ke 

koncelebraci již množství kněží a biskupů v ornátech. Mezi nimi jsem 

rozeznal mnohé z těch, které jsem tajně vysvětil, oblečené v kněžském 

rouchu. Zastavil jsem se u nich a zděšen řekl: „Pro Boha živého! Co tu 

děláte? Až se vrátíte domů, zavřou vás a čekají vás  jen samé postihy a 

útrapy!“ Ale oni mi vítězoslavně odpověděli: „My už zpátky do katakomb 

nepůjdeme. Vrátíme se veřejně jako Boží kněží. Spolu s národem přece 

víme: Až bude Anežka Česká prohlášena za svatou, nastanou pro náš národ i 

naši zemi nové a lepší časy.“

Tato událost, která byla předzvěstí převratu, mě tam v Římě jakožto občana 

NDR a posléze berlínského biskupa citově zasáhla hlouběji než pád berlínské 

zdi. Přesně pět dní po slavnosti v Římě vypukla 17. listopadu v Praze 

Sametová revoluce a 23. dubna 1990 mohl Svatý Otec, blahoslavený Jan 

Pavel II., vykonat svou první návštěvu Prahy, v nedávno ještě komunistické 

zemi. Při uvítání papeže na pražském letišti, prohlásil  – jak známo  –

prezident Václav Havel: „Svatý Otče, nevím, co to je zázrak. Ale to, že jste 

dnes zde u nás v Praze, zázrak je!“ Ano, je to zázrak, že první dámě českého 

národa, svaté Anežce České,  můžeme  ve smyslu uchovávané tradice „Až 

budeš svatořečena, nastanou pro nás šťastnější  časy“ poděkovat, neboť se 

tak skutečně stalo. Spousty koalic a konstelací politické povahy v minulosti 

zroskotaly, ale svatí zemští patroni stojí při nás, jsou na naší straně, jdou 

s námi. Ať se stane cokoli!

Liturgie praví: „Bůh je veliký v životě i smrti svých svatých.“ Jeho svatí jsou 

naši svatí. Tvoříme veliké společenství v communio sanctorum. Proto se 

osmisté výročí narození svaté Anežky týká nás všech.  Anežka náleží 

k tomuto národu, k této zemi, náleží k Evropě. Z tohoto závazku nemůžeme 

své svaté, jmenovitě svatou Anežku, propustit. Jsou pro nás nepostradatelní 4

a my musíme splnit ještě tolik úkolů. Avšak  ani  svatá Anežka  nemůže 

propustit nás z naší povolanosti podávat svědectví našim bližním  i  o jejich

vyvolení Bohem.  Pro sebe samé nechceme přitom nic.  Jako blahoslavený 

papež Jan Pavel II. je chceme  oslovit: „Nebojte se Krista! Otevřte mu svůj 

život! On nám dává důstojnost Božích dětí tím,  že z nás činí své sestry a 

bratry.“

U příležitosti Druhého vatikánského koncilu předali 18. listopadu 1965 polští 

biskupové pod vedením Karola Wojtyły, našeho blahoslaveného papeže Jana 

Pavla II., svým německým bratřím v biskupském úřadě pozdravné poselství. 

Stojí v něm, co je posláním evropských světců a evropských křesťanů, a totéž 

kladou na srdce i nám. Píší: „Stavět mosty mezi národy dokáží jen svatí lidé, 

jen ti, kdo mají čisté úmysly a čisté ruce. Nechtějí bratrskému národu nic 

vzít, ani jeho jazyk, ani zvyky, ani zemi, ani hmotné statky, naopak: sami mu 

přinášejí svrchovaně hodnotné kulturní statky, ba vůbec to nejcennější, co 

mají: sebe samy.“

Svatá Anežko Česká, ty nám dáváš to nejcennější, co vůbec můžeš dát, sebe 

samu.  Proto jsme spoluobčany světců a  ve spojení s nimi  jsme  obyvateli

Božího domova. Nikdy na toto svoje důstojenství nezapomínejme! Amen.

+ Joachim kardinál Meisner

   arcibiskup Kolína nad Rýnem